Když se k tomu přidá Náhordní Karabach, který z většiny obývají Arméni, a po rozpadu SSSR připadl Ázerbájdžánu, který jej ze všech stran obklopuje, fungující vztahy obou států jsou prakticky nemožné. Ukázala to válka v 90. letech, po které 16% území Ázerbájdžánu včetně Karabachu připadlo Arménii. Tehdy Arménii materiálně podporovalo Rusko. V roce 2020 se situace obrátila a Ázerbájdžán, který využil peněz z ropy a zemního plynu k modernizaci armády, zvítězil a Náhordní Karabach prakticky odřízl od Arménie. Rusko tehdy Arménii zklamalo, a i když vyslalo jednotky k zajištění příměří, svého spojence reálně hodilo přes palubu. Teď je věc dokonána a Náhorní Karabach a tamní neuznaná arménská republika Arcach definitivně připadnou Ázerbájdžánu. Rusko opět jen přihlíží, zatímco probíhá masový exodus Arménů, kteří se i přes ujišťování ze strany Ázerbájdžánu obávají čistek. A Turecko prostřednictvím Erdoğana mezitím začíná hovořit o propojení území spojeneckého Ázerbájdžánu pozemním koridorem, který by ale nevyhnutelně musel vést přes území samotné jižní Arménie a možná vyústil i ve větší ztráty jejího území. To vše za situace, kdy za uplynulý rok byly při hraničních střetech zabity stovky lidí a i teď Ázerbájdžán hovoří o odvetných krocích po údajné smrti jednoho z jeho vojáků v pohraničí.

Evropská unie by za téhle situace měla zvýšit svoji přítomnost v oblasti a vést obě strany nejen k příměří, ale trvajícímu míru a konečně vypořádání svých sporů. Zatím od začátku roku v zemi působí civilní operace EUMA, která monitoruje situace hlavně v hraničních oblastech a čítá přibližně 100 pracovníků. Tuto misi je potřeba navýšit a nabídnout také alespoň symbolickou vojenskou mírovou misi. Ne z důvodu vyhrocení situace, ale naopak k jejímu zklidnění a zajištění územní celistvosti Arménie. Ázerbájdžán je aktuálně významným obchodním partnerem EU a do země proudí značné množství peněz za ropu a zemní plyn. Tohoto silného vztahu bychom měli využít také k ochraně Arménů na území bývalé republiky Arcach i zbytku Ázerbájdžánského území před jakýmikoliv násilnostmi a zajištění možnosti jejich bezpečného návratu domů, až se situace uklidní. Své pozice bychom měli využít i k tomu, abychom obě strany dostali k jednomu stolu a vyvážili mocenské zájmy Turecka a Ruska.

Rusko Arménii zklamalo. V minulosti jí zabránilo v prohloubení obchodních a hospodářských vztahů se západem i sousedním Íránem a ve větší spolupráci s EU. Tím z ní vytvořilo fakticky svůj protektorát, protože krom krátké hranice s Íránem a severní hranice s Gruzií je Arménie prakticky izolovaná a většina délky jejích hranic je s Tureckem a Ázerbájdžánem, které jsou prakticky neprostupné. To ji nechalo Rusku na pospas a potřebující jeho ochranu pro zajištění vlastní suverenity. Potřebné garance jí ale Rusko, které krvácí na vlastní agresi proti Ukrajině, už zcela zjevně není schopno poskytnout a vyklízí své mocenské pozice na Kavkaze.

Jako EU se nám tak naskýtá jedinečná příležitost dostat jak Arménii, tak Gruzii z mocenské sféry Ruska a závislosti na něm a konečně jim pomoci k vlastní emancipaci a rozvoji i lepším vztahům s jejich sousedy. Rusku vyhovovalo mít na své jižní hranici oslabené a závislé sousedy. Ti se teď mohou stát strategickými partnery EU a směřovat k pevnějším vztahům s námi a jednou i ke členství v EU. Vzhledem k mnohem tradičnějším a konzervativnějším společnostem, které vnímají odlišně otázku základních práv a svobod to bude dlouhá cesta, ale tu možnost ji nastoupit si konečně zaslouží. Alternativou je bohužel jen roztahovačná politika Turecka a jeho spojenců, nebo jednoho dne návrat Ruska. Tomu bychom je neměli nechat napospas.

Pomůžeme si tím z hlediska bezpečnosti i my sami. Stabilizujeme své sousedství a ukážeme Rusku i Turecku, že si nemohou dělat, co je napadne. A hlavně si zabezpečíme spolehlivější přístup ke strategickým zdrojům a dále snížíme svoji závislost na obou aktérech, ať už jde o zdroje samotné nebo o tranzit, kterou proti nám oba mohou kdykoliv využít. S Tureckem se pak bude snadněji hledat i kompromis ve sporu o naleziště ve východním Středomoří. Pokud má být Evropská unie spolu se svými zájmy brána ostatními mocnostmi vážně, musí se konečně začít chovat jako silný hráč.