Cesta dnes je, ale je náročná a na jejím konci sedí úředník, který vám vaše životní plány může zmařit a žádost zamítnout. Prostě proto, že jemu se to nelíbí. To mi v moderní a svobodné společnosti přijde absurdní. A jelikož sám chci mít možnost zvolit si v páru příjmení podle svého, pracuji na změně. Tady jsou podrobnosti

Zákony dnes umožňují jen 3 způsoby:

společné příjmení a současně rodné jednoho z manželů,

každý si ponechá své rodné příjmení,

jeden z páru si ke svému rodnému připojí příjmení toho druhého.

To je všechno. Víc možností formulář a zákon prostě nezná. Chcete to jinak? Prostudujte si po svatbě zákony a formuláře. Požádejte si na úřadě, kam se musíte dostavit oba, o změnu příjmení. Sepište si argumentaci, proč by vám to měl úřad povolit. Zaplaťte poplatek a pak doufejte, že narazíte na pokrokového úředníka, co vám pod to dá razítko. Ponižující doprošování se úřadu. Navíc řada úředníků na vaše argumenty neuslyší. Buď se jim to prostě nelíbí, nebo jim to přijde jako obcházení zákona. A veškerá vaše práce se sepisováním žádosti i životní plány, jak chcete mít svůj vztah vzájemně nastavený, skončí v koši.

Věříme, že když v minulosti prošlo zrušení povinného přechylování ženských příjmení a uvolňují se i pravidla pro pojmenovávání dětí, tohle v zákoně nadále zůstává jen kvůli opomenutí. Ženy už si dnes naštěstí nemusí na matrice vymýšlet absurdní důvody a předky ze zahraničí, aby se nemusely přechylovat. Proč by se manželé měli nadále doprošovat, aby se mohli jmenovat podle svého? Proto navrhujeme změnu zákona!

Máte s matrikou podobně absurdní zkušenost, kdy jste museli složitě úřad žádat o schválení Rádi byste navrhované varianty využili

Napište nám prosím! Vašimi anonymizovanými příběhy podložíme náš návrh, až budeme žádat ministra Rakušana o kladné stanovisko. Následně jako SEN 21 – politické hnutí předložíme v Senátu pozměňovací návrh k projednávané novele zákona o matrikách. Snad budou naše argumenty vyslyšeny.

Páry by se konečně neměly muset doprošovat úřadů, aby jim dovolily žít podle svého. Podpořte změnu v životě spousty lidí k lepšímu!

Když se k tomu přidá Náhordní Karabach, který z většiny obývají Arméni, a po rozpadu SSSR připadl Ázerbájdžánu, který jej ze všech stran obklopuje, fungující vztahy obou států jsou prakticky nemožné. Ukázala to válka v 90. letech, po které 16% území Ázerbájdžánu včetně Karabachu připadlo Arménii. Tehdy Arménii materiálně podporovalo Rusko. V roce 2020 se situace obrátila a Ázerbájdžán, který využil peněz z ropy a zemního plynu k modernizaci armády, zvítězil a Náhordní Karabach prakticky odřízl od Arménie. Rusko tehdy Arménii zklamalo, a i když vyslalo jednotky k zajištění příměří, svého spojence reálně hodilo přes palubu. Teď je věc dokonána a Náhorní Karabach a tamní neuznaná arménská republika Arcach definitivně připadnou Ázerbájdžánu. Rusko opět jen přihlíží, zatímco probíhá masový exodus Arménů, kteří se i přes ujišťování ze strany Ázerbájdžánu obávají čistek. A Turecko prostřednictvím Erdoğana mezitím začíná hovořit o propojení území spojeneckého Ázerbájdžánu pozemním koridorem, který by ale nevyhnutelně musel vést přes území samotné jižní Arménie a možná vyústil i ve větší ztráty jejího území. To vše za situace, kdy za uplynulý rok byly při hraničních střetech zabity stovky lidí a i teď Ázerbájdžán hovoří o odvetných krocích po údajné smrti jednoho z jeho vojáků v pohraničí.

Evropská unie by za téhle situace měla zvýšit svoji přítomnost v oblasti a vést obě strany nejen k příměří, ale trvajícímu míru a konečně vypořádání svých sporů. Zatím od začátku roku v zemi působí civilní operace EUMA, která monitoruje situace hlavně v hraničních oblastech a čítá přibližně 100 pracovníků. Tuto misi je potřeba navýšit a nabídnout také alespoň symbolickou vojenskou mírovou misi. Ne z důvodu vyhrocení situace, ale naopak k jejímu zklidnění a zajištění územní celistvosti Arménie. Ázerbájdžán je aktuálně významným obchodním partnerem EU a do země proudí značné množství peněz za ropu a zemní plyn. Tohoto silného vztahu bychom měli využít také k ochraně Arménů na území bývalé republiky Arcach i zbytku Ázerbájdžánského území před jakýmikoliv násilnostmi a zajištění možnosti jejich bezpečného návratu domů, až se situace uklidní. Své pozice bychom měli využít i k tomu, abychom obě strany dostali k jednomu stolu a vyvážili mocenské zájmy Turecka a Ruska.

Rusko Arménii zklamalo. V minulosti jí zabránilo v prohloubení obchodních a hospodářských vztahů se západem i sousedním Íránem a ve větší spolupráci s EU. Tím z ní vytvořilo fakticky svůj protektorát, protože krom krátké hranice s Íránem a severní hranice s Gruzií je Arménie prakticky izolovaná a většina délky jejích hranic je s Tureckem a Ázerbájdžánem, které jsou prakticky neprostupné. To ji nechalo Rusku na pospas a potřebující jeho ochranu pro zajištění vlastní suverenity. Potřebné garance jí ale Rusko, které krvácí na vlastní agresi proti Ukrajině, už zcela zjevně není schopno poskytnout a vyklízí své mocenské pozice na Kavkaze.

Jako EU se nám tak naskýtá jedinečná příležitost dostat jak Arménii, tak Gruzii z mocenské sféry Ruska a závislosti na něm a konečně jim pomoci k vlastní emancipaci a rozvoji i lepším vztahům s jejich sousedy. Rusku vyhovovalo mít na své jižní hranici oslabené a závislé sousedy. Ti se teď mohou stát strategickými partnery EU a směřovat k pevnějším vztahům s námi a jednou i ke členství v EU. Vzhledem k mnohem tradičnějším a konzervativnějším společnostem, které vnímají odlišně otázku základních práv a svobod to bude dlouhá cesta, ale tu možnost ji nastoupit si konečně zaslouží. Alternativou je bohužel jen roztahovačná politika Turecka a jeho spojenců, nebo jednoho dne návrat Ruska. Tomu bychom je neměli nechat napospas.

Pomůžeme si tím z hlediska bezpečnosti i my sami. Stabilizujeme své sousedství a ukážeme Rusku i Turecku, že si nemohou dělat, co je napadne. A hlavně si zabezpečíme spolehlivější přístup ke strategickým zdrojům a dále snížíme svoji závislost na obou aktérech, ať už jde o zdroje samotné nebo o tranzit, kterou proti nám oba mohou kdykoliv využít. S Tureckem se pak bude snadněji hledat i kompromis ve sporu o naleziště ve východním Středomoří. Pokud má být Evropská unie spolu se svými zájmy brána ostatními mocnostmi vážně, musí se konečně začít chovat jako silný hráč.